Za oponou...

2/2025

Ema Destinnová, splněný sen Emanuela Kittla

Když 26. února 1878 přišla na svět Emílie Pavlína Kittlová, šel prý zrovna rodnou Kateřinskou ulicí pod okny pohřební průvod. Později, už jako Ema Destinnová, ráda tuto příhodu přidávala k dobru. Rodinná idyla ale tehdy žádná neštěstí nevěstila. Malá Emílie se nemohla narodit do podnětnějšího a harmoničtějšího prostředí. Talentovaná jemná matka Jindřiška se věnovala pěvecké kariéře nejprve ve známé pražské Pivodově pěvecké škole, pak v Miláně a Paříži. Když se ve svých dvaatřiceti letech vdala za stejně starého Emanuela Kittla, vzdala se své pěvecké kariéry. Také Emanuel, velký vlastenec, byl velkým ctitelem múz. Pocházel z dobře situované rodiny sládků a pivovarníků. Miloval české divadlo a operu. Přispěl nemalou částkou na výstavbu Národního divadla, poskytoval finanční podporu spolkům, hudebním časopisům i jednotlivým umělcům (Brožík, Neruda). Obklopoval se umělci, pro které byl štědrým přítelem. Sám měl veselou a přátelskou povahu.

Jistě ho velmi potěšilo, když u své prvorozené dcery brzy rozpoznal velký hudební talent. Emílie však dostala do vínku i velmi temperamentní a poněkud nepoddajnou povahu se sklony k melancholii. Otec nenechával její hudební růst náhodě a zajistil pro svoji talentovanou dceru ty nejlepší učitele. Bývalý důstojník rakouské armády Rudolf Nechvíle ji po třech letech výuky jako zázračnou osmiletou houslistku předává profesoru konzervatoře Ferdinandu Lachnerovi. K houslím přibírá také klavír a matka si začíná všímat zajímavé barvy a intenzity hlasu prozpěvující školačky. Pěveckou výchovu svěřil otec do rukou manželů Loewových. Přestěhovali se z Vídně do Prahy za vidinou učitelského místa na konzervatoři. Když nebyli vybráni, zřídili si svoji soukromou hudební školu. Marie Loewová působila dlouho na německých scénách jako mezzosopranistka, znala se osobně s Richardem Wagnerem a účinkovala v jeho operách pod pseudonymem Destinn. A protože otec Kittl už snil svůj operní sen, nechal malou Emílii zapsat také do dramatické školy Národního divadla k vynikající české herečce Otilii Sklenářové-Malé.

Všichni měli s výbojnou povahou své schovanky plno práce. V pubertě chtěla nešťastně zamilovaná Emílie dokonce skočit z pavlače bytu. Zachytili ji v poslední chvíli za její dlouhé copy. Papá Kittl však věří svým snům. Také Emílie se po smrti matky k otci velmi upíná. Věděla, že je největším ctitelem jejího umění. A tak přišla doba hledání divadelního angažmá plná zklamání. První „rodinnou tragédií“ se stalo odmítnutí v Mekce české opery, Zlaté kapličce. Emílie je hodnocena jako příliš exaltovaná, její zpěv nezaujal. Rozhodnutí možná ovlivnily četné skandálky Kittlovy bujné ratolesti. Další zklamání čeká i v operním domě v Drážďanech. Ani v berlínské opeře nenadchla vedení, ale zastal se jí intendant hrabě Bolko von Hochberk a tak se mohla během desetileté berlínské kariéry zrodit hvězda Ema Destinn.

Rok 1889 přinesl nejen první nadšené ohlasy hudebních kritiků, ale dal vzniknout uměleckému pseudonymu, kterým vzdala nositelka poctu své učitelce zpěvu. Nelehké poměry operního domu kladly na teprve dvacetiletou Emu velké nároky. Musela se obrnit velkou trpělivostí, překonat stesk po domově, a hlavně nasadit vysoké pracovní tempo, které bylo při množství studovaných rolí samozřejmostí. V její prospěch hrála vysoká vrozená inteligence a herecké nadání. Novou roli studovala vždy v širokém kontextu operního příběhu a s hlubokým proniknutím do psychologie postavy. Vrcholem berlínského období byla premiéra Straussovy opery Salome. Destinnová nejprve pěvecky velmi náročnou hlavní roli odmítla, nakonec ale vytvořila jednu ze svých nejslavnějších postav.

Libreto opery vychází ze stejnojmenné divadelní hry Oscara Wilda. Známý biblický námět smrti Jana Křtitele nese módní dekadentní znaky přelomu století. Salome, nevlastní dceru krále Heroda, zaujme uvězněný prorok Jochanaan. Zvyklá koketovat a být obletována, chce si od něj vynutit lásku a polibek. Prorok se jí vysměje. Pohrdá její povrchní smyslností a zkaženou krásou. Salome mu přísahá pomstu a slibuje, že do večera si svůj polibek vybere. Od Heroda lstivě vymámí slib, že za tanec sedmi závojů dostane všechno, co si bude přát. Když zděšený král zjistí, že odměnou má být sťatá hlava proroka, snaží se Salome obměkčit a nabízí výměnou všechno bohatství světa. Salome je však neoblomná. Herodes musí splnit svůj slib a prorok je popraven. Salome ve svém zvrhlém citu a k hrůze ostatních dvořanů hlavu přinesenou na podnose zuřivě líbá. Herodes šokován zvráceným pudem nechá Salome odvést a zahubit. Destinnová se poctivě snaží, jak píše do Čech: „…vlézti do duše toho podivného tvora, té královské tygřice, jedovaté květiny, vyrostlé z bahniště, …vlasy se mi ježí, snad strachem nebo studem… a ta hudba Richarda Strausse je šílenství, nebo chcete-li horečkou, otravou…“. Přesto vkládá do nácviku role maximum svých sil a možností. Na konci se cítí zcela vyčerpaná, ale spokojená. Obrovským triumfem zastínila nejen své jevištní partnery, ale i samotného autora.

Komplexní zvládnutí role, barevnost a přirozenost hlasového projevu, který jako by neměl limity, a naprosté sžití s psychologickým typem postavy jsou pro Destinnovou typické. Její hrdinky nejsou předstírány. Vynoří se dokonale vymodelované svým naturelem a bezvýhradně ovládnou diváka a posluchače. Interpretace Emy Destinnové je naprosto přesvědčivá, neobyčejně působivá a nadčasová tím, že se odchyluje od pojetí, na které byli diváci zvyklí. Vytváří vlastní umělecký kód nezávisle na prostředí a charakteru zadaného úkolu. A tak putuje ve svých hrdinkách neméně hrdinně po pódiích evropských měst na pevnině i za kanálem v londýnské královské opeře Covent Garden. Mnohokrát si zazpívala i ve zlaté kapličce, i když jen jako hostující světová umělkyně. Splnila tak sen svého otce, velkého vlastence a patriota. V kostýmech Madame Buttterfly, Aidy, Alžběty, Carmen, Milady, Mařenky vyprodává operní domy, ze kterých se zatím vrací do svého stálého berlínského angažmá.

S Berlínem se loučí po deseti úspěšných letech nerada. Dostává nabídku z newyorské Metropolitní opery. Zpívat v Met znamenalo pro pěvce získat nejvyšší světové ocenění svého umění a nejlepší reklamu pro případná další angažmá. Pěvce, dirigenty i operní skladatele přitahovala také svými vysokými honoráři. Opera žila z příspěvků newyorských milionářů, a tak si mohla dovolit vysokou koncentraci mezinárodních hvězd v jediné sezóně. Repertoár nebyl příliš dramaturgicky progresívní. Obecenstvo chodilo za slavnými pěvci, kteří točili nevelké množství známých operních rolí. Destinnová debutovala rolí Aidy a sklidila obrovské ovace kritiky jako osobnost všestranně herecky i pěvecky připravená s „hlasem plným výšek nebývalé krásy“.

Ema má hodně společného se svým otcem. Nese si životem velké vlastenecké poslání a národní hrdost. Je také štědrou mecenáškou. Záměr uvést Smetanovu Prodanou nevěstu v Met si vezla s sebou už na lodi do New Yorku. I když našla významné pomocníky: Gustava Mahlera, baletního mistra Čecha Otakara Bartíka a mnoho krajanů, hlavní zásluhu na provedení mělo její organizační nadšení a samozřejmě i mimořádně zdařilé ztvárnění Mařenky. Díky Emě znělo z úst kritiky: „Mistrovská opera Čecha Smetany, jeden ze skvostů komické operní literatury, byla uvedena s úspěchem tak poctivým a nesporným, jakého v této sezóně Metropolitní opera nezažila.“

Součástí operní sezóny v Met byly výjezdy do velkých amerických měst. Cesta se odbývala vlakem, často trvala dlouhé hodiny, Destinnová píše domů o cestách často až pětatřicetihodinových v horku a nepohodlí z místa na místo. Svou letní dovolenou pak dělí mezi vystoupení pro evropské fanoušky a hlavně české publikum. Bez návratu domů si nedokáže žádné divadelní prázdniny představit. Nejprve je tráví s otcem a sourozenci v pronajatých letoviscích po českém venkově, později si sama kupuje zámek Stráž nad Nežárkou, kde prožije jako vášnivá rybářka a milovnice přírody poslední okamžiky svého života.

Složité období světové války komplikuje nejen pěveckou kariéru, ale i podnikání v přilehlém hospodářském zázemí Stráže. Uměleckých příležitostí ubývá, kdysi pohádkové finanční prostředky se investicemi ztenčují. Stárnoucí Ema navíc poněkud neuváženě spočine v manželské náruči o dvacet let mladšího leteckého nadporučíka Josefa Halsbacha. Ten ji postupně připraví nejen o iluze o harmonickém soužití muže a ženy, ale i o velkou část finančních prostředků, starožitnosti, cennou knihovnu a v neposlední řadě i o její umělecký pseudonym, který prý po její smrti užíval pan Halsbach Destinn i v novém manželském svazku.

Poválečné období nepřineslo bývalé hvězdě Metropolitní opery žádné další velké umělecké podněty. Touží stát se učitelkou zpěvu, ale Praha ani Brno nemá o její cenné zkušenosti zájem. Pokouší se obnovit kontakty v sousedním Německu, ale v uměleckých kruzích zůstává politická nechuť a zaujatost proti české vlastence, zapojené do českého národního hnutí. Nová republika o Emu ale také příliš nestála. A tak její koncertní činnost vyvrcholila a zároveň skončila roku 1926 putováním po českých městech s dávným chodským přítelem Jindřichem Jindřichem.

Znali se už od roku 1905, kdy se Jindřich osmělil poslat Destinnové dva písňové cykly: Písně (1903) a Památce Nerudově (1904). Ta nadšeně z Berlína odpovídá: „Jsou to- konečně! první české písně, o kterých s klidným svědomím říci mohu, že jsou hudebně i deklamátorsky na úplné výši, kterou od písně požaduji…“. Přátelství na dálku se rozvíjí čilou korespondencí. Destinnová píše o své kariéře, o koncertním a operním repertoáru, Jindřich zas popisuje svoji uměleckou práci v Domažlicích. 9. února 1916 posílá Destinnová Jindřichovi z Los Angeles tištěný program koncertu, ve kterém provádí převážně díla českých autorů: Smetany, Dvořáka, Kovařovice a-Jindřicha s komentářem: „…Rozkošná Vaše čísla měla velký, zasloužený úspěch.“

Když se Destinnová rozhodne v prvních měsících mladé republiky roku 1918 uspořádat v Praze koncert z Jindřichových písní, autor se s obavami ptá: „Snad nebudu muset doprovázeti?“, a pokračuje v pochybnostech: „Nepožívám u mladé pražské kritiky v poslední době valné přízně, bojím se jí.“ Přítelkyně však záhy rozežene mraky pochybností a referuje o velkém úspěchu písní domažlického slavíka. V letech 1926-27 dochází k osobním návštěvám obou umělců v Domažlicích a na Stráži. Cyklem dvaceti společných koncertů uzavřela s „českým Schubertem“ Emílie Pavlína Kittlová svou uměleckou pouť milovanou domovinou. Cesta začala 26. září 1926 v Jindřichově Hradci, pokračovala v říjnu a listopadu v Plzni, Rokycanech, Táboře, Domažlicích, Čáslavi, Kutné Hoře, Mladé Boleslavi, Náchodě, Jičíně, Olomouci, Kolíně, Kroměříži, Klatovech, Přerově, Pardubicích a Vyškově. Po prosincovém přerušení byl cyklus uzavřen lednovým vystoupením v Českých Budějovicích a Turnově a květnovým koncertem v Prostějově. Za koncert v Domažlicích vymáhá Destinnová od Jindřicha slib: „… že si tam bude moci zachytat pěkné pstruhy.“ Její oblíbená rybářská loďka už ji po milované Nežárce ale dlouho nepovozí. Umírá 28. ledna 1930 na „sklerózu cév a kornatění tepen“ ve věku padesáti dvou let. O dva roky starší chodský bard ji přežil o plných třicet sedm let. Zemřela velká protagonistka české kultury, splněný sen vlastence Emanuela Kittla.

Autorkou textu je Milada Nejdlová

Použitá literatura:

BAJEROVÁ, Marie. O Emě Destinnové. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1980. 143 s.
DOUBRAVOVÁ, Radoslava. Ema Destinnová ve Stráži nad Nežárkou. České Budějovice: Herbia spol s r.o.
HOLZKNECHT, Václav. TRITA, Bohumil. Ema Destinnová. 3. vyd. Praha: Panton,1981. 311 s.
PLEVKA, Bohumil. Život a umění Emma Destinnové. 1. vyd. Praha: AZ servis s r.o.,1994. 220 s.
POSPÍŠIL, Miloslav. Veliké srdce Ema Destinnová. 2. vyd. Praha: Supraphon,1980. 269 s.