Za oponou...
2/2025
Na vlnách představivosti
Fantazii se meze nekladou/kladou (nehodící se škrtněte)
Vidět za hranice reality, domýšlet, bájit, stavět křehké konstrukce ze snů a představ patří k umělecké náplni práce. Říše snů jako neviditelné předivo provází lidský život už od raného dětství. Nemilosrdná realita se naštěstí pravidelně staví snílkům do cesty. Po několika zakopnutích se idealista začne dívat pod nohy. Nekonečný boj s realitou, zápas se skutečností dává fantazii směr. Měla by pohnout s věcmi přízemními, povznést, objevit krásu, občerstvit na cestě. Na křídlech fantazie ve vlnách představivosti prožíváme jen okamžiky. Mají ale čarovnou moc, jsou elixírem života.
Ema Destinnová, splněný sen Emanuela Kittla
Když 26. února 1878 přišla na svět Emílie Pavlína Kittlová, šel prý zrovna rodnou Kateřinskou ulicí pod okny pohřební průvod. Později, už jako Ema Destinnová, ráda tuto příhodu přidávala k dobru. Rodinná idyla ale tehdy žádná neštěstí nevěstila. Malá Emílie se nemohla narodit do podnětnějšího a harmoničtějšího prostředí. Talentovaná jemná matka Jindřiška se věnovala pěvecké kariéře nejprve ve známé pražské Pivodově pěvecké škole, pak v Miláně a Paříži. Když se ve svých dvaatřiceti letech vdala za stejně starého Emanuela Kittla, vzdala se své pěvecké kariéry. Také Emanuel, velký vlastenec, byl velkým ctitelem múz. Pocházel z dobře situované rodiny sládků a pivovarníků. Miloval české divadlo a operu. Přispěl nemalou částkou na výstavbu Národního divadla, poskytoval finanční podporu spolkům, hudebním časopisům i jednotlivým umělcům (Brožík, Neruda). Obklopoval se umělci, pro které byl štědrým přítelem. Sám měl veselou a přátelskou povahu.
Neviditelný hudební nástroj
O zpěvu s Květou Majerovou
Říká se, že nejkrásnějším hudebním nástrojem je lidský hlas. Tvou zásluhou se před lety začal ve Kdyni zpěv vyučovat jako samostatný hudební předmět. Čím tobě tolik učaroval, že jsi se stala nadšenou propagátorkou pěveckého umění? Vzpomeneš si na moment, kdy jsi poprvé zatoužila stát se zpěvačkou?
Zpěv patří k mému životu od mala. Zpívali jsme doma, na výletech autem a na rodinných setkáních. V hudební škole v Nýrsku jsem navštěvovala hodiny klavíru u paní učitelky Miloslavy Pulánkové, a protože jsem chtěla po gymnáziu studovat hru na klavír na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, tak jsem, v rámci přípravy na příjímací zkoušky, začala chodit na hodiny sólového zpěvu k paní učitelce Marii Plasové a v tu chvíli jsem klasickému zpěvu propadla a příjímací zkoušky na klavír jsem již nedělala. Na zpěv jsem chodila soukromě i při vysoké škole k paní docentce Stanislavě Součkové a po ukončení pedagogické fakulty jsem začala studovat sólový zpěv na Státní konzervatoři v Praze pod vedením paní Olgy Jirákové.
Starší vydání
1/2025
Cesta trnitá, nebo cesta růžovým sadem?
Z Plzně do Birminghamu aneb Sto čtyřicet let od premiéry Dvořákových Svatebních košil
S Danou Žákovou o „dramaťáku“
1/2024
Který prostor je ten za oponou?
S Přemyslem Raškou nejen nad přehlídkou výtvarného oboru
Rok české hudby 2024