Za oponou...

2/2025

Neviditelný hudební nástroj

O zpěvu s Květou Majerovou

Říká se, že nejkrásnějším hudebním nástrojem je lidský hlas. Tvou zásluhou se před lety začal ve Kdyni zpěv vyučovat jako samostatný hudební předmět. Čím tobě tolik učaroval, že jsi se stala nadšenou propagátorkou pěveckého umění? Vzpomeneš si na moment, kdy jsi poprvé zatoužila stát se zpěvačkou?

Zpěv patří k mému životu od mala. Zpívali jsme doma, na výletech autem a na rodinných setkáních. V hudební škole v Nýrsku jsem navštěvovala hodiny klavíru u paní učitelky Miloslavy Pulánkové, a protože jsem chtěla po gymnáziu studovat hru na klavír na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, tak jsem, v rámci přípravy na příjímací zkoušky, začala chodit na hodiny sólového zpěvu k paní učitelce Marii Plasové a v tu chvíli jsem klasickému zpěvu propadla a příjímací zkoušky na klavír jsem již nedělala. Na zpěv jsem chodila soukromě i při vysoké škole k paní docentce Stanislavě Součkové a po ukončení pedagogické fakulty jsem začala studovat sólový zpěv na Státní konzervatoři v Praze pod vedením paní Olgy Jirákové.

Začínala jsi s výukou sólového zpěvu doslova na zelené louce. Ve škole se nikdy nevyučoval, chyběly metodické materiály, notový archiv, zkušenější kolegové. Sama jsi postupně vše doplnila a systematicky uspořádala. Navíc jsi začala sólový zpěv učit i na pobočce v Mrákově. Tvé nadšení bylo nakažlivé. Brzy se tvá třída neuvěřitelně rozrostla a první žačky začaly studovat na konzervatoři. Jak vzpomínáš na léta průkopnické práce?

V ZUŠ Kdyně jsem začal učit již v pátém ročníku pedagogické fakulty. Učila jsem hru na klavír a po roce jsem získala první žačky sólového zpěvu – Markétu Šleglovou a Veroniku Veselákovou, dnes se obě věnují zpěvu profesionálně. Materiál se zpočátku sháněl dost obtížně, ale zachránily mě antikvariáty a noty, které jsem si kupovala již při studiích. Důležitá byla podpora paní ředitelky Ilony Vilímcové, která sama byla výbornou zpěvačkou a velice mi fandila a podporovala mne.

Učit se ovládat neviditelný hudební nástroj není jednoduché. Pro zpěváka zůstává jen nejasnou představou, kterou je při výuce třeba popsat, zhmotnit. Zpívat znamená stát jednou nohou v říši fantazie, tou druhou ale naopak pevně na zemi. Bez cvičení to nejde. Pěvecké návyky jsou často neznatelnými pohyby a pocity uvnitř lidského těla. Je těžké naučit děti správně pracovat s nástrojem uvězněným uvnitř sebe sama?

Žáci se od mala postupně naučí pozorovat práci svého dechu, posazení hlasu a kromě intonace ještě musí sledovat své pocity při zpěvu, pak jim zpívání jde a baví je to. Pokud zpívají pouze na hodině, tak sice zpívají hezky, ale hlas se nevyvíjí dál. Je to stejné, jako u jiných hudebních nástrojů. Hlavní je, aby děti zpívali „srdcem“, protože sebelepší technika bez hudebního prožitku kvalitního zpěváka neudělá.

Některý pěvecký repertoár nepodléhá dobovému vkusu. Lidová písnička nebo koleda asi z našich hodin zpěvu jen tak nezmizí. Moderní instruktivní literatura se ale za poslední roky proměnila. Děti mají rády vtipné, hravé texty s přesahem do jiných hudebních žánrů. Jak vstoupila do výuky zpěvu populární hudba? Rozumí si s tradiční metodikou, nebo jde každá vlastní cestou?

Počátky zpěvu jsou podle mne pro všechny děti v podstatě stejné. Žáci musí umět správně dýchat, mít dobrou výslovnost a být při zpěvu uvolnění a až později se technika klasického a popového zpěvu začne lišit. Vždyť všichni učitelé zpěvu zařazují do hodin kromě klasiky i písničky Jaroslava Uhlíře, Petra Skoumala a dalších autorů populární hudby a děti tyto písničky baví. Nejdůležitější je podle mě zpívání s chutí a s radostí.

Za rozhovor poděkovala Milada Nejdlová